Český lid brblal vždycky. Vždycky se tu nadávalo na panující poměry, a tak není nějaké to láteření směrodatné, pokud si chceme na rovinu sdělit, jak si na tom naše země stojí, co se ekonomické situace týká.
Pokud ze všech stran slyšíme, jak je tu vše špatné, člověk by nejednou nabyl dojmu, že je tomu opravdu tak. Že jsme skutečným národem žebráků, popelnicí či montovnou Evropy, že jsme těmi, kdo otročí na cizí pány. Ovšem je tomu tak doopravdy?
Osobně se domnívám, že nikoliv. Že to není taková katastrofa, za jakou to tu naši kverulanti ze zvyku považují. Tvrdit, že je tu všechno špatně, by bylo stejně klamné, jako když se za minulého režimu tvrdilo, že je nám tak dobře, jak jenom si to lze představit, a že spějeme k zářným zítřkům. V nichž nakonec jak známo zazářil leda tak Černobyl.
Nemáme se u nás nijak špatně. Každý člověk, který má snahu neskončit na úplném dně, má alespoň zčásti zajištěnu existenci, má alespoň nějaké ty finanční prostředky k tomu, aby mohl žít. A v kolika zemích je něco takového realitou? Není jich zase až tak moc.
Je tedy naše ekonomická situace dobrá? Tak to si bohužel ale také tvrdit netroufám. Protože dobré to u nás také není. Lidé sice mívají obvykle nějaké příjmy, ale že by se za ně dalo žít královsky, to ne. Nejednou tyto peníze nestačí na důstojný život, ale právě jenom na přežívání.
Skvělé je na dnešní situaci to, že si tedy můžeme koupit to, co potřebujeme. Není to žádný problém, obchody bývají plné a stačí si vybírat. A na své si tedy přijdeme. Jenže neprávem. Protože to, co si kupujeme, neplatíme vlastně až tak docela našimi penězi. Pořizujeme si to, jak vesměs víme, často na úkor někoho jiného, případně na úkor budoucnosti. Protože kolik je u nás lidí, kteří spoléhají na dávky a nikdo je nedostane do práce ani heverem! A jak jenom neutěšeně roste náš státní dluh!
Takže se dá říci, že se máme dobře. Ovšem nezaslouženě a všeho jenom do času.
