Kdybychom si dnes usmysleli, že začneme žít bez používání peněz, nedopadlo by to ani trochu dobře. Obchody by se rázem uzavřely, protože by obchodování pro své provozovatele pozbylo smyslu, a jak je nad slunce jasné, rázem by lidstvo počalo pociťovat nedostatek potravy stejně jako čehokoliv jiného. Zkolabovaly by všechny služby, lidé by ztratili motivaci k práci, a i z těch nejcivilizovanějších jedinců by se stala divá zvěř, svádějící dnes a denně boj o holé přežití.
Takže díky tomu, že existují finance, můžeme normálně žít.
Jenže vlastně navzdory tomu jak známo nemůžeme už pomalu rok vést normální život. Protože jsme se dostali přičiněním možná pandemie a určitě našich vládních politiků do situace, kdy se ekonomika, jakkoliv dříve poněkud drhnoucí, ocitla v pomalu beznadějné situaci.
Vždyť čeho jsme dnes svědky?
Ti, kdo by mohli a chtěli pracovat a táhnout naši ekonomiku vpřed, často nepracují. Sedí doma, maje zakázáno provozování svých firem, nemají práci kvůli zavřeným provozovnám nebo podmínkám, za nichž se je nevyplácí provozovat. Ti, kdo by mohli vydělávat, tak nečiní, a trnou, zda jim kdy pomůže tatíček stát, který je připravil o chleba.
Ti, kdo pracují, tak často musí činit za málo peněz, protože je poptávka po práci docela vysoká. Nemají na rozhazování, ale přitom jsou dnes a denně vybízeni mocnými tohoto světa k tomu, aby utráceli jako o závod, sic se naše ekonomika nebude rozvíjet.
Což vede spolu s dodatečnými náklady k tomu, že nám ceny v obchodech neutěšeně rostou. A lidé si tak mohou stále méně dovolit, a to nejen proto, že mají hluboko do kapsy.
A že ceny nerostou zase až tak dramaticky? Že to na trhu nevypadá v tomto ohledu zase až tak zle? To jsou jenom mimikry. Důsledek toho, že už ceny nelze vyhnat výše, protože už by si je lidé nemohli dovolit. A nemohli by si často dovolit ani ty dnešní. Kdyby si je tatíček stát nekupoval na úkor rostoucího státního dluhu. A až budeme jednoho dne nuceni splácet i tento.
