Investiční fondy slouží k tomu, aby ti, kdo mají volné finanční prostředky, mohli tyto investovat do aktiv a docílit tím zisku, jenž by měl přesahovat míru inflace.
Do investičních fondů tak jejich investoři vkládají peníze, za něž jsou do portfolia takových fondů pořizovány různé cenné papíry, jež by měly během existence dotyčného fondu dosáhnout náležitého zhodnocení.
V případě některých fondů se takové nákupy a prodeje investic průběžně mění podle určité strategie, podle sázky na to, které investice se zrovna jeví být lukrativními, jiné fondy pak naopak stanoví svou portfoliovou strategii hned na počátku a této se drží po celou dobu své existence.
Ať tak či onak, musí se takové fondy řídit zákonem o kolektivním investování. Tedy musí mít nezbytně statut a stanovy, jež určují dostatečně podrobně pravidla činnosti a jež jsou v souladu se zákonem.
Ačkoliv mají fondy toto společné, nejsou jeden jako druhý. Každý z nich je určitou formou kolektivního investování, jež přináší podle typu aktiv tu větší a tu menší rizika, a je na investorovi, pro kterou z nabízejících variant se rozhodne, zda zariskuje více či méně. Zpravidla je toto riziko daleko menší, než kdyby se investor rozhodl vsadit osobně na jedinou kartu, ovšem i zde existují rizika ztráty či dokonce zhroucení, třeba kvůli nutným investicím nebo z nějakých jiných důvodů.
Rizikovější jsou fondy investující do podobných aktiv nebo stejného tržního sektoru, méně pak ty, jež rozloží své investice do různých tříd aktiv. A těmi jedinými, kdo tu mají své jisté, jsou tak manažer fondu, jenž si za svou práci bere buď fixní procento z majetku fondu každý rok nebo dostává variabilní poplatek související s výkonem, a makléři či finanční poradci, kteří často získávají provize za své služby.
Investoři sami se pak o tom, jak jim to (ne)vynáší, dozvědí z informací o aktuální hodnotě akcií investičního fondu, jež musí být zveřejňovány minimálně jednou za dva týdny, a to nejčastěji na internetu.