Na konci devětaosmdesátého roku se tu razil názor, že skoncujeme s direktivně řízeným socialistickým hospodářstvím a bude tu konečně normální tržní hospodářství, ve kterém bude každý nejen verbálně pracovat podle svých schopností a žít podle výsledků své práce. Ovšem od těch dob uplynulo už přes dvaatřicet let. A je naše hospodářství tržní? Není. A ani nikdy v tomto období nebylo. Začali jsme si sice na trh hrát, ale reálně jsme se k němu nanejvýš částečně přiblížili.
Tržní je na dnešní ekonomice především to, že už nikdo z nás nemá povinnost pracovat a že nikdo nemá kýmsi nahoře pevně stanovený tabulkový plat. Takže můžeme mít i pracanty, i nemakačenky, můžeme tu potkávat i lidi bohaté, i chudáky. Dále je tu tržní do jisté míry i to, že si můžeme sami stanovit, kolik chceme za svou práci nebo jinou nabídku dostat, a že to ti druzí mohou, ale také nemusí akceptovat. Ale jinak…
Za socialismu se nám nelíbilo, že jsou ti pracovití z našich řad odměňováni obdobně jako lenoši. A dnes, v jiné době? Podívejme se na statistiky, kolik lidí nejen že nepracuje pořádně, ale třeba nikdy ani nesáhne na práci, a přesto je společnost živí nebo jim aspoň různě přispívá! Máme tu podpory, příplatky, doplatky, příspěvky… A to má k trhu hodně daleko.
A tím to nekončí. Za socialismu pokřivené ceny nám nejednou přetrvaly dodnes. Tehdy se nám sice nelíbilo enormní zdanění ‚luxusního‘ zboží, což dávalo možnost dotovat zboží každodenní potřeby a tím korumpovat veřejnost, ale i dnes je to nejednou podobné. Ne tak často, ale přesto. Dotujeme zemědělce i potravinářskou výrobu, protože by jinak nebylo vyloučené, že by lidé místní produkci pro její drahotu nekupovali, dotují se automaticky různá pracovní místa, třeba pro postižené lidi nebo v místech s vysokou nezaměstnaností.
Dotuje se kultura, peníze se strkají do ekologie. Přispívá se lidem, kteří nemají na bydlení nebo dnes třeba na zdražující energie. A platí to ti, kteří si dost vydělávají.
Takže se toho zas až tak moc ve srovnání s minulem nezměnilo.
