Určitě i vy byste chtěli mít naditou peněženku. Určitě i vy byste chtěli být takříkajíc za vodou. Jenže zatímco se to někomu vyplní, jiní mají bohužel smůlu. A tak někdo peníze má a jiný aspoň donekonečna hloubá nad tím, jak by se dalo k nějakým dostat. A čím větší drahota u nás panuje, tím jde o palčivější problém.
Ovšem ne všichni hledají řešení, které by bylo žádoucí. Pořád je mezi námi i spousta těch, kteří hledají spásu na místě, kde by ji v ideálním případě hledat neměli. A to u tatíčka státu.
I když už u nás dávno skončil socialismus, v němž takzvaně patřilo všechno všem a kde tedy o všem rozhodoval a všechny živil právě stát, v mnoha našich lidech dosud zůstala zakořeněná představa o tom, že když se o sebe nedokážou postarat sami, udělá to za ně vrchnost. Což je chyba.
A na tuto navazuje chyba další, a to ta, že tomu tak velice často i je. Sociálně slabí lidé žádají po státu peníze a tatíček stát – totiž politici – jim dopřává nejen sluchu, ale i právě takové finanční pomoci.
Jistě, nelze nic namítat proti starobním penzím od státu pro lidi, kteří už mají své odpracováno a kteří živili dříve stát právě proto, aby tento nyní, ve stáří, na oplátku živil je. Vcelku nelze mít námitky ani proti tomu, když se ze státní kasy pomáhá lidem zdravotně handicapovaným, kteří by na trhu práce ne vlastní vinou nedokázali uspět. Ale dávat peníze ze státního rozpočtu někomu dalšímu? To už považuji víceméně za zrůdné počínání.
Proč? Z vlastně jednoduchého důvodu, který je u nás už dávno znám. Zatímco si ti, kdo skutečně svojí prací vytvářejí nějaké hodnoty, musí povinně odtrhovat od úst a dávat část svých zasloužených příjmů státu v podobě daní, jsou tu na druhé straně ti, kteří nejsou společnosti nijak prospěšní a přicházejí jenom s nataženou rukou. Což je demoralizující, když je přes tu ruku nikdo neklepne.
A neklepne. Protože to politikům vlastně vyhovuje. Bohatší lidé platí, aby si politici mohli podplatit lemply, kteří je za to zase zvolí. Aby to tak šlo i nadále. Až do hořkého konce.
